Poslední video
Insta
Kambodža
Slovo Kambodža pro nás bylo bytostně známé, ale ve skutečnosti jsme si pod ním nedokázali nic představit. Ještě v roce 2015 bychom ji nejspíše zařadili do Afriky (a vím, že bychom nebyli sami!). Ale to se změnilo s první cestou, kterou jsme do Kambodži, přesněji do Asie, a ještě přesněji mezi Thajsko, Vietnam a Laos, podnikli. Než jsme vyrazili, poctivě jsme se připravili a zjistili si nejdůležitější věci, a je k nevíře, kolik se toho v relativně malé zemi může stát. Ale pro naše účely vypíchneme jenom to nejpodstatnější. Doba největší slávy byla v Kambodži okolo 12. století, té době se říká období říše Angkor, stavěli tam jeden chrám za druhým a hodně z nich tam přežilo dodnes. Hlavní chrám Angkor Vat je nejnavštěvovanější památkou Kambodži, a dokonce ho najdete i na Kambodžské vlajce. Toto období doposud značně určuje identitu této země. Zánik říše způsobily útoky Vietnamu a Thajska (tehdy Siamu) a to bylo v Kambodži podnětem k rozvoji typické xenofobie vůči těmto dvěma státům, na nichž se Kambodža nakonec stala plně závislou. Protože útoky nepřestávaly, požádala Kambodža o Francouzskou ochranu a v půlce 19. století se stala součástí Francouzské Indočíny. I když Francouzi udělali v Kambodži kus práce – koloniální architektura totiž doted’ utváří obraz kambodžských měst – tak to taky nebylo úplně rovnoprávné přátelství. Stále asi lepší než s Thajci a Vietnamci, ale kolonizátory v sobě Francouzi nezapřeli… Během druhé světové války se Kambodži povedlo z tohohle vztahu trochu vymanit a v roce 1953 proběhly demokratické volby, po kterých se stala Kambodža nezávislou zemí.
Pak byl po dlouhé době zasloužený klid. Během následujících 17 let byla Kambodža ekonomicky stabilní a rychle se rozvíjející zemí a kdyby to tak pokračovalo dál, tak je ted’ pravděpodobně jednou z nejrozvinutějších zemí Asie. Jenomže jak už to tak bývá, přišlo velké ALE. V roce 1968 zahájila komunistická strana Kampučie (později známá jako Rudí Khmerové) povstání, které nakonec přerostlo do občanské války. Ta vyvrcholila v roce 1975, kdy Rudí Khmerové v čele s Pol Potem obsadili hlavní město Phnom Penh. Nejprve byli v hlavním městě vítáni, protože si lidé si mysleli, že teď’ už budou mít klid, ale Rudí Khmerové měli jiné plány. S vizí agrární společnosti přestěhovali lidi z měst na venkov, kde vybudovali vesnice, a všichni se museli zapojit do práce v zemědělství. Systematicky vyvraždili veškerou inteligenci. Nejen, že popravovali doktory a učitele, ale stačilo jim i pouze to, že někdo nosil brýle. Neměli problém popravit kohokoli, kdo jenom trochu vybočil nebo se jim nehodil, a proto za jejich 4letou vládu zemřelo okolo 2 milionů lidí. V roce 1979 se na to už nemohl koukat Vietnam, který nakonec Kambodžu obsadil a zbavil ji Rudých Khmerů. Toto období bylo pro celou zemi obrovskou ránou, která ji poznamenala na desítky let a doted’ se z toho zcela neuzdravila.
Protože v Kambodži po éře Rudých Khmérů nezbyla žádná inteligence, je tam ted’ negramotnost okolo 30% a lékařství je na velmi nízké úrovni. Fakt, že za celou genocidu nebyl skoro nikdo pořádně potrestán, má podle nás značný negativní dopad na tamní společnost. Pol Pot jako jeden z největších vrahů v historii zemřel v roce 1998 v domácím vězení a v poslední době odsoudili jen několik „seniorů“, kteří se na genocidě podíleli. Nicméně ti, co zruinovali zemi a zabili tolik lidí, jenom převlékli kabát a dál vedou zemi. Nedokážeme si ani představit, jaké to musí být pro lidi, kteří tou dobou prošli. V kombinaci se špatnou ekonomikou a stavem země je to hrozný mix. Až na tu smutnou historii je ale Kambodža krásná země plná milých a usměvavých lidí. V období sucha je tam úmorné teplo, ale v období nebo po období dešťů je to všude krásně zelené – rýžová políčka, palmy, no prostě krása. Do toho je to u moře a ostrov Koh Rong – bílý písek, tyrkysová voda – je prostě ráj na pohled. Všude můžete vidět dechberoucí chrámy z období Angkoru, kde se mimo jiné natáčel i Tomb Raider. Taky je to Království, což je dost cool a třešničkou je, že král studoval v Praze, takže je to jediný monarcha, se kterým si můžete promluvit česky. A protože během studií z většiny zapomněl khmérštinu a uměl jen česky, tak mu pak doma začali říkat „král čeko“.
Poprvé jsme letěli do Kambodži v roce 2016 na krátký misijní výjezd s naší církví a všechno pro nás bylo nové a trochu šílené. Poměrně horko a vlhko, ve kterém pro nás bylo všechno mnohem těžší a vyčerpávající – šílená doprava, chudoba, nezvyklé zápachy… Zkrátka celý tenhle náš výlet byl ve znamení kulturního šoku, jak se sluší a patří. Kromě udivení ze všeho možného bylo naší hlavní náplní jezdit s teamem zdravotní pomoci, protože lékařská péče dostupná ve městech je tristní (má s tím hodně co dočinění to, že když chcete dělat doktora, prostě si koupíte diplom) a v menších městech nebo vesnicích prostě není vůbec. Probíhalo to tak, že jsme přijeli do vesnice, u někoho v domě, kde to bylo předem domluvené, jsme vybalili, co bylo potřeba, a začali přicházet lidé z vesnice se zdravotními komplikacemi a děti bez komplikací z minimálně dalších dvou vesnic. Kromě toho jsme měli možnost trochu si to tam prohlédnout – nějaké chrámy, projet se po řece Mekong a projít místa spojená s Pol Potovou genocidou. Když o té době čtete, tak se vám z toho svírá žaludek, ale když tam jste, tak vás ta hrůza naprosto pohltí. Po tom, co jsme se vrátili domů, jsme si řekli, že to byla zajímavá zkušenost, kterou už rozhodně nemusíme opakovat. Po dvou letech jsme byli pozváni na další výjezd, a protože už jsme byli mnohem zkušenější, s díky jsme odmítli. Nějak se to ale zamotalo (značnou roli v rozhodování hrálo i to, že jsme výjezd mohli spojit s dovolenou na Bali) a už jsme měli letenky v mailu. A teď’ přijde TEN zvrat – 25.2.2018, ještě před naší druhou cestou, jsme byli na charitativním blešáku jehož výtěžek šel na podporu projektů v Kambodži. V úvodu jsme poslouchali informace o projektech, které se blešákem měly podporovat, a znovu jsme vyslechli příběh země, která byla zničená genocidou a jejíž následky si ponese ještě dlouho. Najednou to ale bylo o mnoho silnější, protože jsme měli za sebou už konkrétní zkušenosti, a když jsme slyšeli, že na místě, kde jsme byli, potřebují dva učitele angličtiny a počítačů, začalo to v nás nezávisle na sobě silně rezonovat. U každého to bylo trochu jiné, ale když jsme měli možnost si o tom večer promluvit, tak jsme měli víceméně jasno. Věděli jsme, že bychom se tam měli přestěhovat. Abychom nedělali zbrklá rozhodnutí pod tlakem emocí, tak jsme se dohodli, že to okoukneme za půl roku, až tam budeme, a rozhodneme se potom, ale víceméně už bylo jasno, takže po našem druhém výjezdu do Kambodže jsme začali připravovat vše na stěhování. I tentokrát nás vysílá naše církev Element z Hradce Králové, která je pro nás již řadu let duchovním domovem.
My
Očima toho druhého
Martin
Na první pohled se může jevit jako drsňák, ale je to muž s největším srdcem, co znám. Má rád dobrodružství, hudbu, skvělé jídlo, spánek, dobré pivo a lidi (z nich má teda nejvíc rád mě). Je neuvěřitelně kreativní a nápaditý, takže život s ním je pro mě jedno velké překvapení. Moc rád něco tvoří a zvládne snad všechno, na co si vzpomenete. Navíc je to vtipálek každým coulem, takže smích u nás doma zní téměř denně, i když někdy teda jen ten jeho. Je skvělým přítelem, vždy se vše snaží udělat nejlépe, jak to jde a slovo „nejde“ nemá ve slovníku. Dokáže povzbudit, pochválit, podržet, ale zároveň dokáže říct pravdu upřímně a s láskou.
Její oblíbená barva je pudrově růžová a oranžová je u nás pro změnu zakázané slovo. Miluje tulipány, lilie a Lásku nebeskou. Je to vánoční skřítek v utajení, což poznáte standardně od druhé půlky října protože to je čas, kdy se u nás začínají pouštět vánoční koledy. Raduje se z každé maličkosti a je nenapravitelným požitkářem, který se dokáže odměnit snad za cokoli. Když se na ni podíváte zblízka, tak uvidíte krásný úsměv a dolíčky ve tvářích, a když půjdete ještě blíž, najdete obrovské srdce.
Jacqui
Práce v New Life Fellowship
Náš primární cíl je služba v NLF, v církvi, se kterou jsme spolupracovali na všech našich misijních výjezdech. Pracuje na mnoho projektech od zdravotní pomoci, přes adopci na dálku, až po záchranu žen z prostituce a my jsme připraveni sloužit tam, kde bude potřeba.
Učení
Protože Rudí Khmérové vyhladili veškerou inteligenci, tak země doposud trpí vysokou negramotností. Jakékoli vzdělání lidem otevře mnohem větší možnosti, protože bez něj jsou ty lepší vyhlídky práce v textilce a ty horší v oblasti prostituce, což je v obou případech forma moderního otroctví. Vzdělání v Kambodži vnímáme jako velkou potřebu a určitě se do něj chceme zapojit a přispět vším, čím můžeme.